Daniel Drápala

Které předměty jste měl na gymnáziu nejraději?

Přirozeně dějepis, ale dodnes velmi rád vzpomínám i na hodiny zeměpisu u profesora Solanského či německou konverzaci u profesorky Petersové. V mnoha ohledech byly pro mne obohacující a inspirující.

Co prvního se Vám vybaví, když si vzpomenete na své středoškolské studium?

Devadesátá léta a vše přelomové, co s nimi bylo spojeno. Na gymnázium jsme přicházeli jako první porevoluční ročník. Možná i proto jsme měli oproti našim starším spolužákům jedinečnou příležitost prožít mnohé věci jinak či zcela poprvé. Naše studium se navíc odbývalo buď v humanitní, nebo v přírodovědné větvi, měli jsme specializované semináře, latinu, naskytla se nám příležitost poznat ve výuce první zahraniční lektory. A kromě toho jsme zažili i stěhování školy z centra města na Koryčanské Paseky, z budovy staré, historické do zcela jiného prostředí. Byla to ovšem turbulentní doba nejen ve školství. Přestože jsme si onu přelomovost intenzivně uvědomovali, význam řady událostí a především jejich dopady jsme schopni adekvátně vyhodnotit až s odstupem let.

Co mělo zásadní vliv na Vaše rozhodnutí při volbě profese?

Ne vždy se intenzivní zájem dítěte o nějaké téma či obor přetaví s postupujícími léty v profesi. Já měl to obrovské štěstí, že se tomu tak stalo. Dějiny mne přitahovaly již od dětství, dávné příběhy jsem poznával prostřednictvím knížek i návštěvy památek. Studium historie byla proto přirozeným završením mého zájmu. Etnologie přibyla až s rozvahou, který druhý obor zvolím do povinné kombinace. Aby se obě staly i mou profesí, přispěla k tomu shoda několika příznivých okolností. A také lidé, které jsem měl to štěstí na potkat. Vedle velké podpory rodičů nelze nevzpomenout na mé učitele a mentory. Na gymnázium to byl rozhodující vliv profesora Milana Hambálka, na univerzitě profesora etnologie Richarda Jeřábka, ve Valašském muzeu v přírodě etnografa a ředitele Jaroslava Jaroslava Štiky a etnografky Jiřiny Veselské, na rožnovské radnici tehdejšího starosty Václava Mikuška. Ti všichni (a řada dalších) mne svou prací, přehledem a životní filozofií inspirovali, motivovali, přicházely od nich zajímavé podněty a v neposlední řadě mi poskytli v důležitý okamžik také svou důvěru.

Co považujete za svůj největší kariérní úspěch a jak jste ho dosáhl?

Odpověď je prostá: má profese je i mým koníčkem – a to považuji za největší profesní a kariérní úspěch. Funkce a pracovní pozice jsou jen dočasné, beru je spíše jako okamžitou službu oboru, pracovišti a lidem kolem sebe – a to včetně hydry byrokracie, která je s tím namnoze spojena. O to více se s radostí navracím k výzkumu a jeho zpracování. Důležitým povzbuzením je, podaří-li se našim studentům zajímavá bakalářská či magisterská práce nebo když se s nimi po několika letech potkám, jak pracují v oboru a jsou přínosem pro něj i pro instituci, v níž pracují. Těší mne, když mne Rožnované zastaví a sdělí mi pocity z toho či onoho svazku Rožnovských malých tisků, výstavy či přednášky. Je to důležitá zpětná vazba, která dává smysl dalším výzkumům i působení ve veřejném prostoru.

Jaké oblasti Vás ve Vašem oboru nejvíce přitahují? Proč?

Když jsem nastupoval na gymnázium, byl jsem přesvědčen, že má profesní budoucnost bude spojena s výzkumem kultury a dějin renesance a baroka, na univerzitě jsem objevil kouzlo a atraktivnost opomíjeného 18. století. A přestože má motivace k vysokoškolskému studiu byla vedena zájmem o historii, studium jsem nakonec uzavíral diplomovou prací z etnologie. I v jejím rámci jsem se pohyboval mezi různými tématy, jako bylo lidové stavitelství, venkovský obchod a řemesla, zvyky a obyčeje či nemateriální kulturní dědictví. Na první pohled by se mohlo zdát, že těch témat je až příliš. Jde ale o to, že některé přicházejí samovolně, jiné zase jako zadání odjinud, člověk se pak s nimi musí popasovat. To ale neznamená, že by je neměl mít rád. Je třeba v nich najít něco, i sebemenším drobnůstku, co nás zaujme. Je jen otázkou času, kdy vás jejich hlubší poznání okouzlí. Každý takovýto impuls by proto měl být výzvou, není třeba ji hned odmítat a hledat argumenty, že úkolu osobně nehovím nebo mne nezajímá. Vždy stojí za to vykročit k jeho hlubšímu poznání. A když se podívám zpětně na ona témata, všechny mají vlastně stejného jmenovatele: jedinečné (a někdy i zcela obyčejné) lidské příběhy a je jedno, zda se odehrávají v 18. století či v generací našich rodičů a prarodičů.

Co byste poradil současným studentům gymnázia, kteří by chtěli dosáhnout úspěchu ve stejném nebo podobném oboru?

Vždy si v této souvislosti vzpomenu na Karla Pavlištíka, zlínského muzejníka a etnografa, přítele cestovatele Miroslava Hanzelky, jehož práce i pohled na svět byly vždy pro mne velmi inspirující. S oblibou říkal: „Nesnaž se, dělej!“ Bez nasazení, nadšení a ochoty obětovat potřebnou energii a čas se jen stěží dostaví jakýkoliv profesní růst. Je to vlastně vždy investice – na počátku musím investovat i za cenu, že mi to nepřináší okamžitý úspěch, musím pomalu získávat zkušenosti, hromadit je na nich stavět vlastní pohled na svět. Je také dobré naslouchat. Setkávání se staršími kolegy bylo pro mne vždy inspirující a obohacující. Mnohé z jejich názorů sice odvál čas, ale je řada, které mají trvalou životnost. Ne veškerá vynaložená energie se hned vrátí, ale mnohé z toho, co člověk předá, má pozitivní odraz, byť to někdy trvá dlouho Proto mějte trpělivost! A chcete-li se vydat cestou humanitních oborů, pak nejen ji. Dnes často vidíme, jak je důležitost těchto oborů zpochybňována a relativizována, jsou někdy zatlačovány do pozadí technickými a přírodními disciplínami produkujícími patenty a rychlý technologický pokrok. Naše společenské vědy jsou sice méně efektní, ale dávají nám příležitost pochopit společnost, v níž žijeme. Fake news a desinformace, manipulace s fakty i lidmi, propaganda, laciná hesla a mnoho dalších jevů – to vše zde už bylo (a nejednou). A ohlédneme-li se aspoň na chvíli ke svým kořenům, možná nám toto krátké zastavení ukáže cestu, jak si s těmito výzvami poradit a jakou cestou se ubírat.

Jakým největším výzvám jste v životě čelil a co Vám je pomohlo překonat?

Dokázat se odpoutat od skálopevných představ o své vlastní budoucnosti, které si po řadu let budujete a upínáte se k nim. Už od svých studentských let jsem žil v přesvědčení, že Valašské muzeum v přírodě je můj celoživotní profesní osud. Práce v něm se stala naplněním mých očekávání. Osm let, které jsem v něm strávil, mne obrovsky obohatilo, byť ne vždy a vše v tom pozitivním slova smyslu. V určité chvíli jsem byl ale postaven před výzvu – buď si zachovat profesní čest a integritu názorů, ale v tom případě nelze dále v daném prostředí pokračovat, nebo vzdát se zázemí a sebe i rodinu vystavit nejistotě. S odstupem let se mé rozhodování ukázalo jako správné, ač bez podpory manželky a celé rodiny by možné nebylo. Učinil jsem tedy onen krok do neznáma, opustil muzeum a spojil svou profesní dráhu s jinou institucí. A kolo osudu nakonec tomu chtělo, že po několika letech se spolupráce opět podařilo navázat. Dnes jsem rád, pokud mne mí muzejní kolegové přizvou jako externího partnera do některých svých projektů a já mohu být na chvíli a jednou nohou opět rožnovským muzejníkem.

Jakou radu do života byste chtěl předat mladým lidem, kteří nyní studují na gymnáziu?

Etnologie, v níž se již léta pohybuji, je obor studující pestrost kultury i společenství lidí. Proto bych se zdráhal uvést jednu univerzální radu do života. Mohl bych tu ale připomenout několik věcí, které se mi v životě u kázaly jako nosné. V první řadě je to vedle zdravého sebevědomí také pokora a především vytrvalost. Není dobré podléhat malomyslnosti hned, kdy se věc hned napoprvé nezdaří. Každá situace, která se může zdát neřešitelná či tragická, se s odstupem jednoho dvou nadechnutí, několika hodin, dnů, týdne či roku ukáže v jiné optice. A pak vedle negativ a hrozeb vysvitne možná i něco dalšího – něco, co nás může posunout, inspirovat, nakopnout, nic totiž není černobílé. A pokud nakonec vše vyznívá přece jen černě, pak je tu vždy pevný bod – rodina. Ona je ten stabilní bod, s jehož pomocí můžete pohnout zeměkoulí, ona je přístavem, který poskytne svou láskou, porozuměním i schopností naslouchat a pomoci ony klidné vody. Ryzí individualita je vždy třtinou, kterou vítr snadno nalomí. Dobře rostlý a udržovaný les fungující a plnohodnotné rodiny je ona nezbytná stabilita, která pomáhá překonat vše zlé a přinášet naději.

Rozhovory s absolventy slouží jako zdroj inspirace pro naše současné a budoucí studenty. Postoje a pocity vyjádřené v těchto rozhovorech jsou osobními pohledy našich absolventů a nemusí vždy odrážet postoj školy.