Petr Kopecký

Které předměty jste měl na gymnáziu nejraději?

Když jsem v roce 1990 nastupoval, ročník se dělil na dvě větve: humanitní a přírodovědnou. Už ve čtrnácti jsem se vydal humanitním směrem a ten kurz držím dodnes. Na gymnáziu jsem tedy tíhnul k dějepisu, občance atp. Hodně mě ale bavil i zeměpis a tělocvik.

Co prvního se Vám vybaví, když si vzpomenete na své středoškolské studium?

Studijní povinnosti to nebudou. Spíš extrakurikulární aktivity, jak se dnes říká. Mám na mysli hlavně divadelní kroužek s Milanem Hambálkem. Byla to mj. šance, jak blíže poznat lidi z jiných tříd a ročníků nebo se zbavit strachu z vystupování před publikem.

Co mělo zásadní vliv na Vaše rozhodnutí při volbě profese?

V tom věku jsem, asi jako většina studentů, neměl úplně jasno. Zpětným pohledem si to racionalizovat dokážu. Nepochybně v tom hrál roli anglický jazyk. Nutno připomenout, že v první polovině devadesátých let u nás angličtinu ovládalo jen málo lidí. Začal jsem chápat, že znalost jazyka je branou do pestré a bohaté anglofonní kultury, která mě už v té době fascinovala. Četl jsem nadšeně americké beatniky a romantiky, kteří psali o svobodných duších a o vztahu člověka a přírody. Vrstevníci z gymplu mě přivedli k punk-rocku britské a americké provenience. V neposlední řadě vzpomenu na britskou lektorku Dareth Edwards, která v letech 1992-93 na GRpR učila. S ní a jejím přítelem jsem se tehdy sblížil a často stýkal i mimo školu. O prázdninách roku 1993 jsem je pak jel navštívit do Walesu a Anglie. Byla to pro mě tehdy dobrodružná cesta do jiného světa. Ten mi uhranul a zároveň mi dodal pořádnou dávku motivace k učení angličtiny. Připomínám, že na základní škole jsme se učili jen rusky, takže bylo co dohánět.

Co považujete za svůj největší kariérní úspěch a jak jste ho dosáhl?

Nedokážu vypíchnout jeden moment. Spíše vidím spojitost mezi dobrovolničením (v Rožnově s lidmi s postižením, pak i v Ostravě s romskými dětmi), činností v občanských sdruženích (hlavně Koalice za přírodu Beskyd), působením v zastupitelstvu a radě města a nakonec vedením univerzity. Všechny tyto etapy mají společný jmenovatel, kterým je zájem o danou komunitu, snaha stavět mosty i tam, kde rostou spíše zdi. To mi pomohlo k získání Fulbright-Masarykova stipendia v USA, které bylo určeno primárně pro občansky aktivní jedince.
V duchu přemosťování, konkrétně mezi humanitními a přírodovědnými disciplínami, se vlastně nese i má odborná dráha. Na ní se mi asi nejvíc povedla kniha Robinson Jeffers a John Steinbeck: vzdálení i blízcí (nakl. Host), které se dostalo poměrně dost ohlasů a citací. A před dvěma lety jsem byl osloven, abych sestavil speciální číslo časopisu Svět literatury, které bylo věnované ekokritice (viz odkaz na rozhovor). Oba tyto svazky přispěly k tomu, že ekokritika už u nás dnes není polem neoraným, jak tomu donedávna bylo.

Jaké oblasti Vás ve Vašem oboru nejvíce přitahují? Proč?

Pokud si zadefinuji vlastní obor jako angloamerickou literaturu, pak je to kalifornská environmentální literatura. Kalifornie je úžasnou laboratoří pro přírodovědce, zejména díky biodiverzitě. Je nesmírně rozmanitá i kulturně a společensky. Vyplatí se sledovat tamější trendy, protože řada z nich po Kalifornii zasáhne zbytek USA a poté i celý západní svět. Environmentální složka je osobnější. V devadesátých letech jsem byl aktivní v ekologických iniciativách, lokálních i celostátních. Zájem o životní prostředí se propsal i do mé užší specializace, kterou je ekokritika.

Co byste poradil současným studentům gymnázia, kteří by chtěli dosáhnout úspěchu ve stejném nebo podobném oboru?

Ať čtou hodně a kriticky. Nejen knihy, ale i svět kolem sebe. Bez opravdového zájmu o okolní svět a osudy jiných lidí se humanitní a společenskovědní obory provozují špatně.
A samozřejmě jim radím, aby šli na univerzitu, která je jim nejblíže, tedy na Ostravskou:) Nejen humanitní a společenskovědní studijní programy jsou u nás opravdu kvalitní.

Jakým největším výzvám jste v životě čelil a co Vám je pomohlo překonat?

Výzev bylo hodně. K těm prvním patřil souběh finalizace překladu románu George Orwella pro nakl. Odeon a jednání o koalici po komunálních volbách v roce 2002, které jsme překvapivě vyhráli. Tehdy jsem toho moc nenaspal a jel jsem opravdu nadoraz. Ale Orwellův text mi dával vhled do politiky. A naopak, první velmi intenzivní politická zkušenost mi umožňovala lépe porozumět Orwellovi. Prostě díky literatuře můžeme lépe porozumět životu a lidem. Toto porozumění a empatie jsou v době prohlubující se polarizace společnosti stále důležitější.
Velkou výzvou byla i kandidatura na rektora Ostravské univerzity. Ještě větší je „rektorování“ samotné. Tuto každodenní výzvu zvládám i díky pohybu na mnoho způsobů (běh, kolo, běžky, skialpy). Pravidelné protáhnutí těla a pročištění mysli, ideálně ve společnosti rožnovských kamarádů, je nedílnou součástí duševní hygieny, která mi pomáhá odolávat stresu.

Jakou radu do života byste chtěl předat mladým lidem, kteří nyní studují na gymnáziu?

Nestresujte, když vám něco ve škole nejde. Ani mně spousta věcí nešla. Rozvíjejte se v oblastech, k nimž máte předpoklady a baví vás. Vyhledávejte nové zkušenosti, buďte otevření světu a snažte se porozumět a respektovat jinakost lidí i kultur. Nebojte se ozvat, když se vám něco nelíbí. A když se vrátím oklikou k mottu ve svém medailonku (Svoboda a demokracie bez vzdělání a kritického myšlení slábnou a hynou), nepovažujte svobodu a demokracii za něco samozřejmého, byť jste se v nich narodili. Bez neustálé péče a pozornosti o ně můžeme přijít, příkladů z nám blízkých zemí by se pár našlo.

Rozhovory s absolventy slouží jako zdroj inspirace pro naše současné a budoucí studenty. Postoje a pocity vyjádřené v těchto rozhovorech jsou osobními pohledy našich absolventů a nemusí vždy odrážet postoj školy.